Příběh váhy

Bylo nebylo, v jednom hezkém domečku žila jedna váha. Byla to pěkná digitální váha s vážením po 100g a byla na to pyšná. Ta váha si neměla na co stěžovat. Každý den k ní přišla její holčička, stoupla si na ni, váha jí řekla, že je to dobré a že jí přeje hezký den.

Jednoho dne se však něco stalo. Holčička nepřišla. „Co se to děje?! Udělala jsem něco špatně?“, říkala si váha.

Ale holčička nepřišla ani další den, ani další den, ani ten další a váha již byla zoufalá!

„Copak ta moje holčička neví, že když jí neřeknu hezký den, že to každý den bude horší a horší a už jí nebudu moci říkat hezký den?“

Ale holčička to opravdu nevěděla. Slovutní pánové hřímali o škodlivosti denního vážení, že denní vážení je špatné, že je to velký stres a tak si holčička začala myslet, že pozdrav hezký den od váhy není důležitý.

Váha se trápila, ani nechtěla pomyslet na to, co se stane.

A také se to stalo! Holčička si chtěla obléci sváteční šaty, ale ouha! Ty šaty se srazily. Ale srazily se i další a další šaty, které holčička tak ráda nosila. A tak si holčička řekla, že se musí zvážit.

Váha se tak na holčičku těšila! Ale jak je to možné? „Nemohu říci holčičce hezký den! Holčička váží mnoho, ou, ou, to mne to tíží. Ani ji pořádně neunesu!“

A holčička nevěří svým očím. „O tolik!! Vždyť jsem dělala vše, co mi slovutní pánové řekli, poslouchala jsem všechny rady! Váho! Co teď!“

A váha byla moudrá, vysvětlila holčičce, že umí říkat, co se v těle děje, protože je digitální s vážením po 100g a že už si to holčička bude moci sama řídit, ale že se musí chovat podle svého těla a ne podle cizích řečí.

A holčička začala poslouchat, co jí tělo říká, zase denně přicházela k své váze a těšila se z jejího přání hezkého dne.